Návrh znaku obce Oleška

Stanislav Kasík

Heraldická kancelář

„Dauphin“

Roudnice nad Labem

2024

OLEŠKA

Poznámky k návrhům obecního znaku a vlajky

O TVORBĚ OBECNÍCH ZNAKŮ

Z poznání historického vývoje městských a obecních znaků lze ze skladby užitých znakových figur a dalších souvislostí odvodit pohnutky, stanovit příčiny a inspirace jejich volby. Můžeme je rozdělit do několika skupin. Vyjmenujeme jen některé.

Mnoho obecních znaků je odvozeno od znaků vrchností. Ať od znaku krále u měst královských, či od znaku šlechtického majitele, biskupa nebo církevní instituce u měst poddanských. Při jejich tvorbě bylo snahou navrhovatelů odlišit nějakým způsobem znak obce od znaku vlastníka. Stávalo se tak různými způsoby, jakými bylo přijetí pouhé části znaku, umenšení znakových figur, změna tinktur znakového pole či znamení, nebo doplnění další figurou nebo znamením atp.

Jinou skupinu tvoří znaky odvozené od přírodních podmínek. Například použitím figury kopce je charakterizováno prostředí, ve kterém obec leží. Vlnité břevno má obvykle souvislost s existencí vodního toku. Stejným způsobem vypovídá vyobrazení skály. Stromy mohou symbolizovat okolní lesy. Některá znamení ukazovala na převažující zaměstnání obyvatel. Proto se objevují ve znacích motivy zemědělské, vinařské, chmelařské, rybářské, hornické atd. Ve znacích se připomínaly i různé události.

Jednu z nejcennějších skupin jsou znaky ukazující užitými symboly na jméno obce. Tak jak je například jabloň ve znaku Jablonce nad Nisou, rak ve znaku Rakovníka, sova ve znaku Sovínek, či měsíc - luna ve znaku Loun. Takovým znakům se říká „znaky mluvící“.

Současné tendence ve tvorbě obecních znaků se přidržují již osvědčených metod a postupů. Přesto jsou některé figury pro obce bez statutu města nepoužitelné. Například hradby, jejichž fyzická existence byla vysoce ceněnou výsadou a pýchou každého města a zároveň jejich nejpřípadnějším symbolem.

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky preferuje u obcí znaky jednodušší, které více odpovídají původním praktickým funkcím znaků a také významu uživatele. Podoba navrženého znaku musí bezpodmínečně být v souladu s pravidly, zásadami a uzancemi heraldiky. Nemá kolidovat se znaky již v České republice užívanými. Má být jednoznačným a nezaměnitelným symbolem konkrétní obce.

Z HISTORIE OBCE

Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirující.

Obec Oleška je tvořena pěti místními částmi: 1. Brník, 2. Bulánka, 3. Králka, 4. Krymlov, 5. Oleška.

Z pohledu historických písemných pramenů je „nejstarší“ Oleška, která se připomíná v letech 1352 až c. 1405 v Registru papežského desátku, vedeného při pražském arcibiskupství. Z olešské farnosti bylo odváděno ročně 9 grošů (Wácslaw Wladiwoj Tomek. Registra decimarum papalium. Praha 1873, s. 51). Tato skutečnost svědčí o existenci fary a kostela. Ves patřila k arciděkanství a děkanství v Kouřimi. Z pozdějších pramenů víme, že kostel v Olešce byl zasvěcen Všem svatým.

V uvedené době byla Oleška součástí příslušenství hradu Kostelce nad Sázavou. Hrad postavený na počátku 14. století patřil nejprve králi. Za Jana Lucemburského byl zastaven Oldřichovi z Valdeka, erbu sviní hlavy. Ten se pak psal z Kostelce. Král Karel IV. vyplatil zástavu snad ještě za Oldřichova života († 1351), nebo od jeho synů. Nedlouho poté byl hrad Kostelec nad Sázavou v držení Jakuba z Kostelce, syna podkomořího Frenclina, který 16. 1. 1357 podával faráře Václava ke kostelu v Olešce („Olesca“), po rezignaci plebána Štěpána (Francisci Antonii Tingl. Liber primus confirmationum. Tomus primus. Pragae 1867, s. 4., dále LC). Jakub z Kostelce znovu podával do Olešky faráře dne 23. 8. 1358 (LC, I. 1867, s. 65). Císař Karel IV. zástavu Kostelce vyplatil a v roce 1360 jej postoupil jako léno Janovi z Hardeka, Ten držel Kostelec nad Sázavou ještě v roce 1376. V roce 1385 se připomíná vlastník kostelecké zástavy Chval ze Rzavého, vyšehradský purkrabí. Dne 11. 4. 1386 podával faráře do Olešky. Psal se Chval z Kostelce řečený ze Rzavého a pro úmrtí kněze Jana jmenoval Beneše, působícího dosud ve Zdenicích (LC III a IV. /edidit Josef Emler/. Pragae 1879, s.181). Chval z Kostelce a ze Rzavého v lednu 1390 již nežil. V následujících letech se o Kostelec vedl spor, který v roce 1398 rozsoudil markrabě moravský Prokop ve prospěch Jana probošta u Všech svatých na Pražském hradě a Mikuláše ze Šešlic. V roce 1400, se svolením krále Václava IV., získal Kostelec jako manství Filip Laut z Dědic. Ten v roce 1413 prodal hrad Kostelec se vsí Kostelcem pod hradem a ves Olešku s kostelním podacím Janovi, řečenému Sádlo ze Smilkova. Janův stejnojmenný syn prodal Kostelec s příslušenstvím Kuneši Rozkošovi z Dubé (z rodu Mrackých z Dubé, erbu střely). V následujících bojích mezi stranou katolickou a podobojí byl hrad Kostelec dobyt, a nakonec připadl králi. V roce 1453 král Ladislav daroval Zdeňkovi ze Šternberka „hrad Kostelec s horami, lesy, mlýnem, řekou, též s některými vesnicemi…“, který se stal součástí panství Konopiště a vrchností zde byli páni ze Šternberka (August Sedláček. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl XV. Kouřimsko, Vltavsko a j.- z. Boleslavsko. Praha 1927, s. 40-42, dále Sedláček, Hrady). Sedláčkem nejmenovanými vesnicemi byly Voděrady a Oleška („Olešec“).

V roce 1544 byla ves Oleška („Wolesscze“) již součástí panství Kostelec nad Černými lesy v držení Diviše Slavaty z Chlumu a Košumberka. V uvedeném roce připsal Diviš Slavata věno své manželce Alžbětě z Hradce „na Kostelczj na zámku…Brnijku, Dobrym poli, Wolesszce, Konogedych…“ V roce 1547 byli pokutování mnozí šlechtici, příznivci podobojí a Českých bratří. Diviš Slavata byl nucen postoupit králi Ferdinandovi krom jiného i Kostelecké panství a vložit je ve prospěch panovníka do desek zemských. Zápis zmiňuje: „…w Kostolczy zámku na Czernymi lesy ležícího…w Brnijku, w Wollesskach, w Konogedech…s podacím kostelním…w Wolesskach…“.  (Antonín Profous. Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. Díl III. M -Ř. Praha 1951, s. 266, dále Profous, Místní jména). Od té doby panství spravovala česká královská komora. V roce 1558 bylo panství prodáno Jaroslavovi ze Smiřic. Posledním vlastníkem Kostelce nad Černými lesy z rodu Smiřických byl Albrecht Jan. Jeho účast na českém stavovském povstání, zejména aktivní počínání při defenestraci místodržících Martinice a Slavaty v roce 1618 a podpora stavovských vojsk. Dramatické události po jeho smrti 18. 11. 1618, jejichž součástí byl výbuch střelného prachu v jičínském zámku, při němž zemřela Alžběta Kateřina Smiřická, vdaná za Otu Jindřicha z Vartenberka. Její mladší sestra Markéta Saloména, vdaná Slavatová, byla poručnicí nesvéprávného bratra Jindřicha, potenciálního dědice smiřického bohatství. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře v roce 1620, byl souzen již zemřelý Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic a jeho majetek byl konfiskován (Tomáš V. Bílek. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha 1882, s. 594 n).. Nabyvatel smiřických statků Albrecht z Valdštejna prodal Kostelec nad Černými lesy a další původně smiřické statky Karlovi knížeti z Liechtensteina († 12. 2. 1627). Jeho dědicové z rodu knížat z Liechtensteina drželi kostelecké panství až do konce patrimoniální správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní (Sedláček, Hrady XV. 1927, s, 9-14).

Ves Oleška byla pojmenována podle potoka a doklady jeho užívání názorně dokládají, jak místní jména snadno podléhají velkým změnám, když jim lidé nerozumějí. Tvar Volešec můžeme pochopit jen z adjektiva volešec-ký od jména Voleška < Oleška (Profous, Místní jména III. 1951, s. 266). Vodoteč, která protéká obcí Oleška je Nučický potok.

Brník – Ves se v písemných historických pramenech poprvé připomíná v roce 1358 („Byrnik“). V roce 1444 je Brník („Brniky“) zmiňován jako součást panství Kostelec na Černými lesy. Ves měla jméno Brník podle lesnatého návrší Brníka, u něhož byla založena (Profous, Místní jména I. 1954, s. 199).

Bulánka – V roce 1844 je poprvé zmiňována jako součást panství Kostelec na Černými lesy. Jméno vzniklo příponou -ka z příjmení Bulan a znamenalo prvotně Bulanova, tedy usedlost nebo chalupa (Profous, Místní jména I. 1954, s. 243).

Králka – původně součást vsi Dobré Pole, zmiňována poprvé v roce 1841 pod jménem „Kralowka“ (www.oleska).

Krymlov – připomíná se poprvé v roce 1360 („Gromenau“), společně s Oleškou, jako příslušenství hradu Kostelec nad Sázavou. Nejstarší doklad místního jména je částečně chybný, ale ve spojení s ostatním vyrozumíme, že sem bylo přeneseno jméno „Krummenau“ („Krumlov“) z jižních Čech. Pro rozlišení byla zdejší osada nazývána Krumlovec (= menší Krumlov), i Krumlovice (Profous, Místní jména II. 1949, s. 432).

Topografická literatura z 18. a 19. století přináší o téměř všech místních částech obce Olešky řadu údajů.

V roce 1788 je ves Oleška („Woleschetz“, „Wolessicze“, „Oleska“) součástí panství Kostelec nad Černými lesy v držení Františkem Josefem I., 8. knížetem z Liechtensteina (1726-1781). Oleška v té době měla 52 domy a kostel Všech svatých. Součástí panství byla ves Brník, kterou tvořilo 11 domů. Ves Krymlov („Krimlow“) se 37 domy byla ve stejné době příslušná k panství Zásmuky drženém Filipem Kristiánem říšským hrabětem ze Šternberku (Jaroslaus Schaller. Topographie des Königreichs Böhmen. Zehnter Theil. Kauržimer Kreis. Prag und Wien 1788, s. 62, 357, 358).

V roce 1844 patřily vsi Oleška, Brník a Bulanka k panství Kostelec nad Černými lesy ve vlastnictví Aloise knížete z Liechtensteina. Oleška („Woleschetz“, „Wolessec“) byla tvořena 64 domy, v nichž žilo 454 obyvatel, včetně 5 protestanských a 1 židovské rodiny. Byly zde lokální kostel Všech svatých, škola pod patronací vrchnosti a Náboženského fondu a hospoda. Bulanku tvořilo 31 dům s 251 obyvatelem a hospoda. Přifařena byla do Olešky. Brník zahrnoval 24 domy a 169 obyvatel, včetně 1 protestantské a 1 židovské rodiny. Ves byla přifařena do Olešky. Součástí vsi byla vrchnostenská myslivna a hospoda. Ves Krymlov („Krimlow“) měla 50 domů s 353 obyvateli. Příslušela k panství Zásmuky drženém Leopoldem hrabětem ze Šternberka. 11 domů příslušelo k panství Kostelec nad Černými lesy (Johann Gottfried Sommer. Das Königreich Böhmen. Zwölfter Band. Kauřimer Kreis. Prag 1844, s. 25, 185).

František Palacký vydal v roce 1848 demograficko-statistický přehled Českého Království. Zmiňuje vsi, které dnes tvoří obec Oleška. Při fideikomisním panství Zásmuky v držení Leopoldem hrabětem ze Šternberku je zaznamenána ves Krymlov („Krymlow“). Ves tvořilo 50 domů s 353 obyvateli. Alodiální panství Kostelec na Černými lesy („Černý Kostelec“, „Schwarz-Kosteletz“) vlastnil Alois kníže z Liechtensteinu a k němu patřili vesnice Oleška („Wolesachetz“) se 64 domy v nichž žilo 454 obyvatel, Brník („Brníky“) tvořilo 24 domy se 169 obyvateli a Bulanka měla 31 dům a 251 obyvatele. Králka zmiňována není, protože byla součástí obce Dobré Pole (František Palacký. Popis Království českého. Praha 1848, s. 220, 233).

V roce 1888 začal vycházet Ottův slovník naučný. Krom jiného uváděl informace o zkoumaných vsích dnešní obce Oleška. Ovšem v již jiné struktuře, než jak uváděli dřívější topografové. V roce 1850 byla dosud vrchnostenská zpráva nahrazena správou státní. Vznikly nové okresní soudy, okresní úřady, stejně tak obecní úřady s volenými zastupiteli.

Brník - („Brníky“), měl podle sčítání lidu v roce 1880 36 domů s 206 obyvateli české národnosti. Ves byla přifařena do Olešky („Volešec“, kostel Všech svatých). Zmíněna je zaniklá tvrz. Ves příslušela k hejtmanství Český Brod a k okresu Černý Kostelec (Ottův slovník naučný. Díl IV. Praha 1891, s. 724, dále OSN).

Bulanka – podle sčítání lidu v roce 1880 zde bylo 43 domy a 345 obyvatel české národnosti. Ves byla přifařena do Olešky („Volešec“, kostel Všech svatých) a příslušela k hejtmanství Český Brod a k okresu Černý Kostelec (OSN IV.,1891, s. 890).

Králka – podle sčítáni lidu z roku 1890 měla ves 28 domů se 199 obyvateli české národnosti. Byla součástí hejtmanství Český Brod a okresu Kostelec nad Černými Lesy. Přifařena byla ke kostelu sv. Šimona a Judy ve Viticích  (OSN XV., 1900, s. 44).

Krymlov – podle sčítáni lidu z roku 1890 měla ves 68 domů s 451 obyvatelem české národnosti. Byla součástí hejtmanství Český Brod a okresu Kostelec nad Černými Lesy. Přifařena byla do Olešky („Volešec“, kostel Všech svatých (OSN XV., 1900, s. 44).

Oleška - („Volešec“, „Olešec“, „Oleška“). Podle sčítání lidu v roce 1900 zde bylo 99 domů s 610 obyvateli české národnosti, kostel Všech svatých, pětitřídní škola, spořitelna a záložní spolek. Ves příslušela k hejtmanství Český Brod a k okresu Kostelec nad Černými Lesy (OSN XXVI. 1907, s. 931).

O VŠECH SVATÝCH

Kostel v Olešce je připomínán poprvé v roce 1352. Z pozdějších zpráv víme, že byl zasvěcen Všem svatým. Byl duchovním centrem nejen pro Olešku samotnou, ale i pro další obce v okolí. Tento význam má kostel v Olešce dosud. Jeho patrocinium není spojeno s jednoduchým atributem, které jsou spojovány s celou řadou svatých. Vyskytuje se například jako téma ve výtvarném umění (něm. Allerheiligenbild). Výraz „všichni svatí“ je spřízněný s výrazem „církev vítězná“ a zahrnuje jak apoštoly, tak světce kanonizované, ale také ty, jejichž život na zemi byl byl svatý. Obraz s námětem Všech svatých je jedním z ustálených způsobů, jakým se ve výtvarném umění znázorňuje Nebe. Svátek Všech svatých byl zaveden v roce 609. Slaví se 1. listopadu. Při slavení této události je čten biblický text ze Zjevení Janova (5, 11-13 a 7, 9-14). Obsah textu ovlivnil ikonografii „A viděl jsem, jak kolem trůnu stojí množství andělů…slyšel jsem je mocným hladem volat: Hoden jest Beránek, ten obětovaný…“ (James Hall. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991, s. 490). Zobrazováni jsou jako shromáždění světců v nebi kolem Ježíše Krista nebo Trojice Boží. Kristus je někdy představen jako Beránek (Hynek Rulíšek. Slovník křesťanské ikonografie. Postavy, atributy, symboly. České Budějovice 2006, nestránkováno).

O ERBU PÁNŮ Z VALDEKA A KOSTELCE

Významný český panský rod, jehož původ sahá do počátku 12. století, kdy se připomíná „Dětříšek syn Buzův“ („Detrisek filius Busa“). Podle jména prvního známého předka, dal František Palacký i jméno celému rozrodu a nazval ho Buzici. K tomuto rozrodu patřili panské rody psané z Valdeka, z Třebouně, z Třemšína, z Březnice, z Rožmitálu, ze Žebráku, z Házmburka, ze Šelenberka a další. Spojoval je nejen společný původ ze stejného předka, ale i shodný erb sviní hlavy.

Společným erbem všech rodů zahrnovaných pod název Buzici, byla hlava divokého vepře. Nejstaršími vyobrazeními jsou pečeti Oldřicha z Valdeka z roku 1269 a Zbyslav z Třebouně z roku 1284. Oldřich z Valdeka a z Kostelce (†1351) a jeho synové, s nimiž jsou spojeny první zmínky o vsi Olešce, užívali shodného erbu. Například pečeť Oldřicha z Kostelce z roku 1341, Diviše z Kostelce, či Špacmana z Kostelce z roku 1356 (August Sedláček. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 3 /edidit Vladimír Růžek/. Praha 2002, s. 317, fol. 642r). Barevné vyobrazení přináší znaková galerie z roku 1337 zachovaná v gotickém paláci zámku v Jindřichově Hradci. Zde je černá sviní hlava ve zlatém štítu (Rostislav Nový. Jindřichohradecká znaková galerie. Acta universitatis Carolinae philosophica et historica 3–4 1971. Praha 1971, s. 179-197). August Sedláček nazýval figuru v erbech Buziců „sviní hlava“ a popisuje erb jako černou ve zlatém štítě (August Sedláček. Českomoravská heraldika. Část zvláštní. Praha 1925, s. 18-20).

O ERBU KNÍŽAT Z LIECHTENSTEINA

Rod knížat z Liechtensteina patří ke starým dolnorakouským šlechtickým rodům. První známý předek „Huc de Lichtenstein“ se připomíná v letech 1133-1156 a psal se po hradě postaveném nedaleko Mödlingu u Vídně. Na Moravě se rod usadil v roce 1249, kdy Jindřich z Liechtensteina získal od krále Přemysla Otakara II. hrad Mikulov. Do knížecího stavu byl v roce 1608 povýšen, jako první v rodě, Karel z Liechtensteina (1569-1627), pozdější vévoda opavský (1613) a krnovský (1622), rytíř Řádu Zlatého rouna (1622) a místodržitel Českého království. Zakladatel tzv. karlovské linie rodu. Druhým z rodu povýšeným do knížecího stavu v 1623 byl mladší Karlův bratr Gundakar, zakladatel tzv. gundakarovské linie rodu. Jan Adam Andreas kníže z Liechtensteinu byl posledním členem karlovské rodové linie. Dědicem karlovské linie se stal Antonín Florián kníže z Liechtensteinu z gundakarovské linie rodu. Knížata z Liechtensteinu užívali složitého znaku, ale původním erbem byl zlato-červeně dělený štít. V 17. století prošel knížecí erb několika úpravami. Nakonec se ustálil v podobě, která je dána popisem: Čtvrcený štít s vydutým hrotem v patě štítu a středním štítkem děleným zlato-červeně. V 1. zlatém poli černá korunovaná orlice s červenou zbrojí a stříbrnou pružinou na hrudi. 2. pole sedmkrát dělené zlato-černě a přes vše kosmou vypouklá zelená routová koruna. 3. pole červeno-stříbrně polcené. Ve 4. zlatém poli černá korunovaná harpyje. V modrém hrotu zlatá lovecká trubka. Štít leží na knížecím plášti splývajícím z knížecí koruny (Gall, Franz: Österreichische Wappenkunde, Wien-Köln 1977, s. 276; Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část zvláštní. Praha 1925, s. 509).

NÁVRHY ZNAKU

Znak č. 1 – Ve stříbrném štítě na modrým vlnitým sníženým břevnem vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy.

Modré vlnité břevno odkazuje na Nučický potok protékající obcí Oleškou. Potok, na jehož březích rostly olše, velice pravděpodobně dal jméno vsi, která na jeho březích snad někdy ve 13. století vznikla. Větev olše je mluvícím znamením a odkazuje na jméno obce. Počet listů se shoduje s počtem místních částí. Větev symbolizuje společenství a jednotu místních částí v jednom celku. Stříbrný štít nemá žádný význam a byl vynucen heraldickým pravidlem o poměru tinktur. Teoreticky může být i zlatý.

Znak č. 2 – Ve stříbrném štítě pod zlato-červeně dělenou hlavou štítu vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy.

Větev olše je mluvícím znamením a odkazuje na jméno obce. Počet listů se shoduje s počtem místních částí. Větev symbolizuje společenství a jednotu místních částí v jednom celku. Stříbrný štít nemá žádný význam a byl vynucen heraldickým pravidlem o poměru tinktur. Hlava štítu opakuje barevnost základního rodového erbu knížat z Liechtensteinu, kteří byli dominantním vlastníky obce více jak dvě století.

Znak č. 3 – Ve zlato-červeně děleném štítě nahoře vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy, dole stříbrný vykračující, čelně hledící beránek se zlatou svatozáří a zbrojí.

Zlato-červeně dělený štít opakuje barevnost základního rodového erbu knížat z Liechtensteinu, kteří byli dominantním vlastníky obce více jak dvě století. Větev olše je mluvícím znamením a odkazuje na jméno obce. Počet listů se shoduje s počtem místních částí. Větev symbolizuje společenství a jednotu místních částí v jednom celku. Beránek se vztahuje k zasvěcení olešského kostela Všem svatým.

Znak č. 4 – Červeno-stříbrně dělený štít se zlato-červeně děleným levým bokem. V horním poli štítu čelně hledící stříbrný beránek se zlatou svatozáří a zbrojí, levou přední nohou přidržující šikmo zlatou žerď s dvoucípou stříbrnou korouhví s červeným heroldským křížem na příčném ráhnu. Dole vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy,

Zlato-červeně dělený bok štítu odkazuje na erb knížat z Liechtensteina, dominantních vlastníků obce Oleška. Beránek se vztahuje k zasvěcení olešského kostela Všem svatým. Větev olše je mluvícím znamením a odkazuje na jméno obce. Počet listů se shoduje s počtem místních částí. Větev symbolizuje společenství a jednotu místních částí v jednom celku.

Znak č. 5 – Modro-stříbrně oblakovým řezem dělený štít. Nahoře čelně hledící stříbrný beránek se zlatou svatozáří a zbrojí, levou přední nohou přidržující šikmo zlatou žerď s dvoucípou stříbrnou korouhví s červeným heroldským křížem na příčném ráhnu, provázený na každé straně zlatou hvězdou. Dole vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy,

Oblakový řez a modré pole navozují představu nebe, které je ikonografickou součástí výkladu o „Všech svatých“. Tomuto výkladu je připojena figura Beránka božího a hvězdy, které symbolizuji množinu svatých. Větev olše je mluvícím znamením a odkazuje na jméno obce. Počet listů se shoduje s počtem místních částí. Větev symbolizuje společenství a jednotu místních částí v jednom celku.

Znak č. 6 – Stříbrno-zlatě modrým zúženým vlnitým břevnem dělený štít. Nahoře vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy. Dole černá hlava kance se stříbrnými zuby a červeným jazykem.

Modré vlnité břevno odkazuje na Nučický potok protékající obcí Oleškou. Potok, na jehož březích rostly olše, velice pravděpodobně dal jméno vsi, která na jeho březích snad někdy ve 13. století vznikla. Větev olše je mluvícím znamením a odkazuje na jméno obce. Počet listů se shoduje s počtem místních částí. Větev symbolizuje společenství a jednotu místních částí v jednom celku. Dolní zlatá polovina štítu znaku odkazuje na pány z Valdeka a Kostelce, první známé vlastníky vsi Oleška, jako součásti hradu Kostelec nad Sázavou.

NÁVRHY VLAJKY

Vlajky měst a obcí se podle nepsaného pravidla odvozují od znaku. Barva štítu a hlavní figury je obvykle kombinována na list vlajky v podélných pruzích stejné šířky. Problémem návrhu nové vlajky je nesnadnost nacházení nepoužitých variant, protože kombinace dvou, tří i čtyř podélných pruhů v barvách modré, červené, bílé, žluté a zelené jsou v podstatě vyčerpány.

Úskalím návrhů obecních vlajek je také skutečnost, že dosud není k dispozici všeobecně přístupné kompendium vlajek existujících. Stejně tak jako znak, měla by i vlajka mít takovou podobu, aby jeho zaměnitelnost s jiným byla vyloučena.

Ke každému z předkládaných návrhů obecního znaku je přiložen návrh vlajky. Jejich podoba vychází z podoby a barevnosti znaku a znakových figur. Snahou bylo přenést i na vlajku informace obsažené ve znaku a zachovat do určité míry jeho schopnost ikonografické výpovědi. Vexilologická terminologie popisující vlajky je odlišná od heraldické, a proto existují rozdíly v pojmenování a popisování téže figury, či téhož jevu.

Velikost vlajky je dána poměrem šířky listu k jeho délce 2 : 3.

Vlajka č. 1/1 – List tvoří pět vodorovných pruhů, bílý, zelený, bílý, modrý a bílý.

Bílé pruhy jsou odvozeny od stříbrného štítu, zelený od olšové větve a modrý od vlnitého břevna.

Vlajka č. 1/2 – List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, modrý a bílý, v poměru 6 : 1 : 1. V horním bílém pruhu vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy.

Vlajka opakuje podobu znaku.

Vlajka č. 2/1 – List tvoří pět vodorovných pruhů. Žlutý, červený, bílý, zelený a bílý, v poměru 1 : 1 : 2 : 2 : 2.

Žlutý a červený pruh jsou odvozeny od hlavy štítu znaku, bílé pruhy mají oporu ve stříbrném štítu a zelený je odvozený od olšové větve.

Vlajka č. 2/2 – List tvoří tři vodorovné pruhy žlutý, červený a bílý, v poměru 1 : 1 : 6. V bílém pruhu vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy.

Vlajka opakuje podobu znaku.

Vlajka č. 3/1 – List tvoří čtyři vodorovné pruhy, zelený, žlutý, bílý a červený.

Zelený pruh je odvozen od olšové větve, žlutý od horního pole znaku, bílý má oporu v beránkovi a červený v dolním poli znaku.

Vlajka č. 3/2 – List tvoří dva vodorovné pruhy, žlutý se vztyčenou zelenou větví olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy a červený s bílým vykračujícím, čelně hledícím beránkem se žlutou svatozáří a zbrojí.

Vlajka opakuje podobu znaku.

 .

Vlajka č. 3/3 – List tvoří dva vodorovné pruhy, žlutý se vztyčenou zelenou větví olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy v žerďové polovině pruhu a červený s bílým vykračujícím, čelně hledícím beránkem se žlutou svatozáří a zbrojí v žerďové polovině pruhu.

Vlajka opakuje podobu znaku. Posunutí figur blíže k žerdi je záměrné. Vlajka v této části „nejméně“ vlaje, figury sem umístěné jsou lépe čitelné a vlajka snáze určitelná a pojmenovatelná. Uvedený způsob navržení vlajky bude ještě jednou použit u návrh č. 6/3.

Vlajka č. 4/1 – List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a bílý a vlající žluto-červeně dělený pruh široký čtvrtinu délky listu.

Vlajka opakuje barevnost a členění návrhu znaku.

Vlajka č. 4/2 – List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a bílý a vlající žluto-červeně dělený pruh široký čtvrtinu délky listu. V žerďové červeném pruhu čelně hledící bílý beránek se žlutou svatozáří a zbrojí, levou přední nohou přidržující šikmo žlutou žerď s dvoucípou bílou korouhví s červeným heroldským křížem na příčném ráhnu. V bílém pruhu vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy,

Vlajka opakuje podobu znaku.                                                                                                                                                                                                                  

Vlajka č. 5/1 – List tvoří čtyři vodorovné pruhy, bílý, modrý, oblakový bílý a zelený, v poměru 1 : 3 : 3 : 1.

Modrý a dolní bílý pruh opakují základní členění a barevnost štítu znaku. Horní bílý pruh je inspirován beránkem, zelený pruh má oporu ve větvi olše.

Vlajka č. 5/2 – List tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a bílý oblakový v poměru 5 : 3. Nahoře čelně hledící bílý beránek se žlutou svatozáří a zbrojí, levou přední nohou přidržující šikmo žlutou žerď s dvoucípou bílou korouhví s červeným heroldským křížem na příčném ráhnu, provázený na každé straně žlutou šesticípou hvězdou. Dole vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy.

Vlajka opakuje podobu znaku.

Vlajka č. 6/1 – List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, modrý a žlutý, v poměru 3 : 2 : 3.

Bílý pruh je odvozen od horní poloviny štítu, modrý od vlnitého břevna a žlutý od dolní poloviny štítu znaku.

Vlajka č. 6/2 – List tvoří tři vodorovné pruhy bílý, modrý a žlutý, v poměru 18 :5 : 17. V bílém pruhu vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy. Ve žlutém pruhu černá hlava kance se bílými zuby a červeným jazykem.

Vlajka opakuje podobu znaku.

Vlajka č. 6/3 – List tvoří tři vodorovné pruhy bílý, modrý a žlutý, v poměru 18 :5 : 17. V žerďové polovině bílého pruhu vztyčená zelená větev olše s pěti (1, 2, 2) odkloněnými listy. V žerďové polovině žlutého pruhu černá hlava kance se bílými zuby a červeným jazykem.

Vlajka opakuje podobu znaku. Variantní návrh k předchozímu návrhu vlajky posunutím figur ze znaku blíže k žerdi. Viz také výklad k návrhu vlajky č. 3/3.

Všechny návrhy znaků i vlajek jsou tvořeny na základně příslušných oborových pravidel, zásad a usancí. Volba kteréhokoliv z nich je volbou dobrou.

Přeji Vám při Vašem rozhodování šťastné okolnosti.

Stanislav Kasík

Roudnice nad Labem, 4. září 2024